Kaylie Jeanette Henderson

Povaha:

Přívětivý úsměv, andělské vzezření a dobrotivá dušička, která by nebyla schopna ublížit nikomu, i kdyby se proti ní spikl celý svět. Přesně tak je možné si představit drobnou blonďatou krásku, v jejíž zájmech byste jen marně hledali jakékoliv záškodnické plány. Čisté úmysly a snaha zlepšovat svět, to jsou jedny z cílů, s nimiž tato mladá dívka každé ráno vstává a není dne, kdy by ze svých dobročinných tužeb ustoupila.
Rozdává úsměvy na potkání a upřímnost, jež z ní čiší, by se některým mohla zdát až neskutečná. Můžete si být však jistí, že i kdyby se Kaylie nedařilo příliš dobře, tak stejně bude razit své prvotní priority v tom, jak udělat okolí lepší den, byť jen pouhým úsměvem. Nepřenáší své potíže na druhé, neobtěžuje nikoho s tím, co ji zrovna trápí. Většinu svých problémů dusí v sobě a sama se vyrovnává s tím, co zrovna přivolalo černá mračna. I ona však potřebuje těch pár osůbek, v jejichž přítomnosti si nebude muset dávat pozor na to, co vypustí z úst a jak moc popustí uzdu svým emocím. Je těžké si takovou náklonnost a důvěru získat, každopádně když si vás pustí k tělu, můžete si být jisti bezmezným přátelstvím a ochotou pomoci. Má velké empatické cítění a mnohdy se tak stává, že si věci příliš bere. Vše moc prožívá. Pokud ale budete potřebovat pomoci a zavoláte jí ve dvě v noci, buďte si jistí tím, že vstane a vyrazí vás zachránit.
Ačkoliv se Kay považuje za bezprostředního optimistu, společnost lidí příliš nevyhledává, nicméně se jim ani vyloženě nestraní. Má tu snahu s lidmi navazovat kontakty a známosti, každopádně ne všichni jsou tak přívětiví, jako samotná blondýnka. Mnohokrát byla zklamaná, či demotivovaná a právě z toho důvodu přesedlala na vlnu částečně introvertního človíčka. Ráda lidem dělá radost, ale bavit se umí jen s těmi správnými, skutečnými a blízkými přáteli, či kamarády, od nichž ví, co má čekat. Velká společnost cizích lidí jí nedělá dobře, obzvláště pak, pokud má před nimi jakkoliv vystupovat. Nervozita je jejím velkým problémem a blokací, se kterou se snaží již od dětství bojovat. Záleží jí na tom, co si o ní ostatní myslí. Nedokáže jen tak přejít hluboké pohledy, či špitání do ucha. Dlouho přemýšlí nad svými činy a škobrtnutí se dočká právě tehdy, když si dává opravdu veliký pozor, aniž by jednala spontánně. Bojí se slyšet názor ostatních, avšak sama si ho o lidech dělá až po delší době. Nesoudí knihu dle obalu, chce dotyčného nejprve poznat a nedělat unáhlená rozhodnutí.
Pokud se s někým dostane do konfrontace, je bezbranná. Málokdy se zmůže na nějaký protiútok, i kdyby pravda stála na její straně a všichni to moc dobře věděli. Raději se stáhne a nechá na sebe křičet. Nedokáže jen tak odporovat a především má problém prosadit si svou. Když má volnost, dělá vše tak, jak chce sama, ale v přítomnosti přirozeně vůdčích osobností drží krok a zamotává se do svých spletitých myšlenek. Možná by i ráda něco řekla, ale neví, jak a nedokáže sebrat patřičnou odvahu k tomu promluvit.
Kaylie se s láskou k přírodě už narodila. Není proto žádným překvapením, když namísto rušného města a návštěvy rušné restaurace zvolí raději posezení někde v lese, či uprostřed parku. Jde jí o to, aby se všem na planetě Zemi žilo o něco lépe. Chrání flóru, chrání faunu, zapojuje se do humanitárních akcí a pomoci těm, kterým osud nenaložil tolik štěstí jako jiným. Ti, co ji znají, tak ví, že mezi potřebnými se z ní stává zcela jiný člověk. Jedná se o součást jejího života, kterou si nikdy nenechá vzít. S tím souvisí i její ambicióznost. Pokud má cíle, nevzdá se jich. Pokud má sny, sní si je. Řídí se pravidlem, že je třeba si užívat každý nový den, jakoby byl tím posledním.
Velký podíl na tom, jaká Kaylie je a jak se s rostoucím věkem změnila, má i její nevyléčitelná nemoc. Epilepsie, která dokáže zaútočit i v ten nejméně střežený okamžik. Kay by nemohla tvrdit, že nemá strach. Neustále se jí drží svízelný pocit obav, kdy to zase přijde. A s nikým, kdo nemusí nic vědět, o svých zdravotních komplikacích nemluví. Ani byste nebyli schopni poznat, že si někdy něčím prošla. Působí jako křehká panenka, ne nemocná bytost. Nelituje se, nesmutní nad svým stavem. Vše přijímá bez zbytečných slovních hříček a raději se zaměřuje na blízkou i vzdálenou budoucnost.
S důvěrou u opačného pohlaví je to krapet složitější. Dříve byla hodně naivní a věřila, že ten kluk, který jí skládá komplimenty a stará se tak, jako nikdo jiný, je pro ni ten pravý. Bohužel po několika zkušenostech, kdy naletěla a spálila se, už chlapcům tolik nevěří. Snaží se dávat pozor a je mnohem opatrnější, neboť chce předejít dalším bolestivým zklamáním. Není příliš znalá, spíše naopak. Její zkušenosti se rovnají prvňáčkovi, co jde poprvé do školy. Každopádně tak jako tak nikdy není jisté, kdy se opět nebude kontrolovat a chytí se na udičku prvnímu pohlednému mladíkovi, na kterého narazí.
Může se zdát, že má Kaylie dlouhý seznam věcí, kterých se bojí a šikovně to vyrovnává tím, co jí je milé. Pravda není tak úplně daleko, každopádně strachu z výtahů se nikdy nezbavila. Právě proto si raději vyjde celých několik pater, než aby vstoupila do malého, uzavřeného prostoru a v mysli ji přitom strašily všechny katastrofické scénáře z filmů, které nikdy vidět nechtěla, ale kamarádi rozhodli jinak. 

 Historie: 

Život na farmě. Leckdo nad ním snil, leckdo nad zapadákovem a péčí o zvířata a vlastní úrodu ohrnoval nos. Pravda, že tento životní styl není pro každého a pokud nemáte patřičnou náturu a lásku k přírodě, je lepší zůstat ve městě, uvězněný mezi paneláky.
Kaylie však měla již před svým narozením předpovězenou jasnou budoucnost. Rodiče vlastnili několikahektarovou farmu v Arizoně. Nejednalo se o žádné rodinné dědictví, které se předává z generace na generaci. Hendersonovi se zkrátka krátce po své svatbě trhli a zrealizovali své sny. Nechtěli, aby jejich děti vyrůstali v ruchu velkoměsta, proto investovali nemalé peníze do renovace částečně rozbořeného statku, který potřeboval nutnou rekonstrukci jako sůl. A výsledek skutečně stojí za to. Rozlehlé pastviny, na nichž se neprohání jen dobytek, ale i menší stádečko koní. Nějaká ta ovečka, koza a slepičky. Pár pasteveckých psů, stájové kočky, které odhání neposedné myši a pole určená na pěstování pšenice a kukuřice. Do toho výroba mléčných výrobků, jež stále zajišťuje spolu se všemi ostatními činnostmi dostatečný přísun peněz, které farmáři do své práce vkládají. Na tohle musí mít člověk povahu a milovat to, co dělá. Kydat hnůj, shánět stádo, dojit, či sázet a orat pole. Mladý pár si to zamiloval a rozhodl se, že stejný pohled na svět předají i svým potomkům. Chtěli je naučit lásce k živé i neživé přírodě a jak o ni správně pečovat. Jak se chovat, jak se o sebe postarat. Neskutečně milí a vlídní lidé, kteří když měli nějaký problém se sousedy z okolí, snažili se najít co nejlepší možné řešení, než aby přistoupili na zbytečné dohady. Každopádně vzhledem k jejich přátelské povaze a přístupu se jen velkou náhodou někomu znelíbili.

Na svět přišla jako druhá nejmladší ze čtyř sourozenců. O dva roky později ji doplnila mladší sestřička, přičemž jediný bráška na ně dohlížel a chránil tak, jak to mělo být. Tahle čtveřice mezi sebou měla až neuvěřitelný vztah. Pevné sourozenecké pouto, nehledě na věkové rozdíly. Pomáhali si, smáli se společně a vyrůstali na nádherné farmě v jedné z arizonských nížin a nemohli se mít lépe. Každý sourozenec se projevoval úplně jinak a to bylo kouzelné. Lidská povaha se mění, každý se vyvíjí. Nejstarší syn projevoval vůdčí osobnost, zatímco taková Kaylie se držela spíše stranou, ale cestou ze školy tahala domů každé opuštěné kotě, či ptáčka vypadlého z hnízda. Pečovala i o nebohého motýla, či zachraňovala zesláblou včelku. Když někdo ve škole neměl pití, či mu rodiče nezajistili svačinu, ona se s ochotou podělila, přestože pak sama hladověla. Zastávala se slabších, ačkoliv sama byla tou drobounkou blonďatou princeznou, do které stačilo cvrknout, aby odletěla v mírném závanu letního větříku na druhý konec státu. Neuměla se bít, neuměla nadávat, či křičet. Dokázala však podržet a pomoci, když to bylo třeba. Byla tou hodnou panenkou, kterou si každý učitel hýčkal a rodičům jen a pouze chválil. Učila se víc než dobře. Vyznamenání s každým nově získaným vysvědčením se stalo již takovou klasickou rutinou, jež dokázala dívence udělat nesmírnou radost. Ráda studovala a poznávala nové věci. A i když ji někdo mohl považovat za šprtku, nevadilo jí nic z toho. Jako dítko si spoustu věcí tolik nepřipouštěla, ačkoliv už v útlém věku na ní bylo znát, že ona se mezi davy lidí rozhodně nepohrne. Nevyřkne odpověď, když se učitel zeptá, raději bude spořádaně sedět v lavici a čekat na vyvolání.

První problém, který mladé Kaylie změnil život od základů, se stal v jejích osmi letech. Nebylo nic podivného na tom, když se děti na farmě v sedle již rodily. Obrazně řečeno, samozřejmě. Ovšem to, že uměly jezdit na koni dříve, než zvládly první krůčky, to pravda byla. Proto si Kay již ve svých osmi letech mohla dovolit a troufnout na samostatnou projížďku v okolí farmy v doprovodu svého tatínka.
Malá si připadala nesmírně důležitá, když mohla vyrazit na obhlídku stáda spolu se svým mužským vzorem. Třmeny zkrácené, jak nejvíce to bylo možné, otěže svírala jistě pravá ruka a malý kovbojský klobouček zdobil dívčinu blonďatou hlavu. Ryzák, na kterém v ten den jela, byl klidným zvířetem. Bohužel chřestýšům se v takové krajině vyvarovat nešlo. Horké letní dny navíc jen a pouze nabádaly k tomu, aby se šel takový nebezpečný plaz vyhřívat na sluncem rozpálenou půdu.
Stačil jen zlomek vteřiny, aby se ozvalo zlověstné syčení a jedové zuby jen tak, tak minuly koňskou spěnku. Úlek byl oprávněný. Nicméně čtyřnohé zvíře nebylo jediné, které si prošlo šokem. Kaylie nic takového neočekávala, neboť byla zabraná do rozhovoru se svým otcem, tudíž náhlý zvířecí úskok a úprk byl skutečným neštěstím. Prozatím skrytá epilepsie se projevila při stresové situaci a to poslední, co si malé děvčátko pamatovalo, byl až příliš prudký pád do bezvědomí. Vzápětí už o sobě pochopitelně nevěděla. Neměla tím pádem tušení o tom, že skončila potlučená na zemi, mimo koňské sedlo. Následující sled událostí byl až neuvěřitelně rychlý a extrémně děsivý.
Probrala se v nemocnici s mírným otřesem mozku a modřinami. Doktoři sdělili rodičům nemilé zprávy, které rozeběhly zcela jiný kolotoč. Každodenní užívání prášků, aby se situace z vyjížďky již nikdy neopakovala. Vyhýbání se stresu co to šlo a omezení věcí, které by mohly dívce přivodit další záchvat. Všichni z toho byli zdrcení, každý smutnil pro nebohou holčičku. Ovšem ta se musela se vším srovnat nejvíce. To pro ni bylo všechno rázem těžší. Dokázala ale zvládnout nemožné. Přijala to, co ji nyní stěžovalo život, ačkoliv mnohokrát po nocích ronila slzy a snažila si nepřipouštět, že je všechno nyní jinak. Už v tak útlém věku si ale začala uvědomovat, že je lepší neplakat před milovanými, aby nebyli smutní i oni. Sami toho měli až, až, proto vztyčila hlavu a snažila se být co nejodvážnější mladou slečnou, která musela čelit nepřízni osudu.

Ačkoliv si Kaylie přála nastoupit na střední zdravotnickou školu, zdraví a ani doktoři jí nic takového nedovolili. Skončila proto na gymnáziu, kde, jak jinak, prosperovala. Nebylo to však nic pro ni. Nenašla si tam příliš mnoho přátel, a tak pouze proplouvala skrze jeden rok za druhým, přičemž veškerý svůj volný čas, který netrávila na farmě, vkládala do seberozvoje. V nabízení pomocné ruky druhým našla smysl svého života. Složila několik kurzů první pomoci a nejen těch. Znalosti pobrala i v oblasti rehabilitace, masáží a o přednáškách, jež se zaměřovaly na země třetího světa. Ze snů se rázem stávala realita. Poznávala stejně smýšlející dobré duše, které toužily po tom zlepšit život tam, kde osud nadělil tvrdé rány. O to více rozuměla každému, kdo si musel procházet jakýmkoliv zdravotním problémem. Sama se s jedním potýkala, a proto nemusela pro soucit a pochopení chodit daleko.
Jakmile dostudovala, plány měla jasné. Chtěla vyrazit na vysokou školu, medicínsky zaměřenou. Nebyla naivní, aby věřila, že ji později zaměstnají na urgentním příjmu, či chirurgii. Rozmýšlela proto nad klidnějším prostředím, kde mohla přiložit ruku k dílu stejně tak naplno, jako lékaři na jiných pracovištích. Tohle všechno ale muselo jeden rok počkat. Čekala ji velká cesta s jednou z největších humanitních organizací ve Státech.

Ještě před prázdninami, chvíli po složení všech náležitých zkoušek střední školy, se vypravila po důkladných přípravách a rozmluvě s rodinou, do afrického Zimbabwe. Nepochybně se to většině příbuzných nelíbilo, ale na rozmlouvání příliš šancí neměli. Pohled do dívčiných očí, ve kterých plála naděje a touha po tom pomoci všem, kteří to potřebovali, je utvrdila v přesvědčení, že Kaylie svůj smysl života už dávno našla. A epilepsie na tom měla svůj patřičný podíl.
Kay strávila v téhle africké zemi celé tři měsíce. Po celou dobu přikládala ruku k dílu tam, kde bylo potřeba. Cílem této výpravy bylo zlepšit lidskou životní úroveň v chudých vesnicích. Jejich obyvatelé neměli možnost nosit ani pevné boty a vzdělání svých potomků si mohla dovolit jen ta "bohatší" rodina. Pohled to byl vskutku smutný a srdce drásající. Mladá blondýnka si prošla mnoha krizovými situacemi, někdy neměla ani daleko od zhroucení. Každá maličkost ji však dokázala postavit zpátky na nohy a šťastný dětský úsměv vždy připomněl, proč vlastně sedla do letadla a na úkor všeho, co za sebou nechala na ty dlouhé týdny doma v Arizoně, se do Afriky vypravila.
Sháněli jim dobytek na obživu, sazenice pro prázdnotou zející políčka. Oblečení, které na sobě nemá více děr než nepoškozené látky a věci, jež jim mohli rozveselit smutný den.
Ve volných chvílích, kterých ale nebylo tolik, jak se zprvu plánovalo, poznávala celá dobročinná skupina místní život, místní zvyky a krásy Afriky. Viktoriiny vodopády a jejich slavná duha, či účast na oslavách jednoho z největších ročních svátků. Ochutnávka tradičních jídel, či návštěva rezervace pro zachráněná, či dočasně umístěná, zvířata. Na mazlení se s malým lvíčetem blondýnka rozhodně nezapomene, stejně jako na okamžik, kdy poprvé dorazili do vesničky a malinkaté černošské děti se k ní seběhly. V tu chvíli si skutečně připadala jako Alenka v řídi divů. Dojatá, slzy na pokraji, přesto šťastná, že byla součástí něčeho takového, kdy mohla pomáhat a zlepšovat svět. O nic jiného jí nikdy ani nešlo.

Návrat zpátky do reality byl nesmírně těžký. Opustit děti, které si zamilovala, ji drásalo srdce. Dala jim však slib, že se vrátí. A to hodlala splnit. Stejně jako zrealizovat myšlenku, že vyrazí pomáhat i jinam. Ať už do Afriky, Indie, či na přírodními katastrofami zasažená místa. Její plány se nezměnily ani ohledně záchrany přírody. Člověk se stal největším ničitelem planety Země, a pokud mohla přiložit ruku k dílu a něco změnit, nebylo o čem přemýšlet. Blaho všech kolem pro ni vždy byla a bude prioritou číslo jedna.

Protože v Africe neměla čas přemýšlet o tom, jakou vysokou školu zvolit, musela řešit věci až po návratu zpět domů. Nechtěla do velkého města, měla raději klid a především hleděla na kvalitu a ne kvantitu. Slovo dalo slovo a doporučení jednoho z lékařů, k němuž docházela na pravidelné kontroly, ji zavanulo do Greendale.
Přijímacími zkouškami prošla jakoby nic a neměla proto zábran k tomu, aby se vydala do malebného městečka, o kterém dříve snad ani neslyšela. Jednalo se o další velký krok kupředu, kdy se mladá blondýnka osamostatňovala a dokazovala všem, že nemoc není omezením, pokud člověk skutečně chce. Sic její obavy přetrvávají a strach ze záchvatu nemizí, postavila se k nové příležitosti se vztyčenou hlavou. Brigády a podpora rodičů jí pomohla nalézt menší byteček v Hoxtonu a kromě studia se rozhodla docházet do místního domova důchodců, kde tráví s milými seniory jejich čas tak, jak je zrovna potřeba. Do toho navštěvuje i místní útulek a sem tam pouklízí nějaký byt, či dům, když se naskytne vhodná příležitost.
K rozhodnutí, jaké profesní zaměření bude náplní její práce v budoucnu, se zasloužila právě Afrika. Zamítla proto možnost rehabilitace a masáží, kterým se může věnovat dodatečně a plnou pozornost přemístila na pediatrii. 

Rodina: 
Jeanette Henderson - matka
Blake Henderson - otec
Dexter Henderson - starší bratr
Maisie Janiya Henderson - mladší sestra
Amber Henderson - mladší sestra 

Zajímavosti: 

• Trpí epilepsií.

• Věnuje se humanitární pomoci, záchraně zvěře a přírody, kterou člověk svými činy likviduje. 

• Má v plánu se vydat i na další místa, kde bude moci pomáhat. 

• Absolvovala několik kurzů první pomoci, ovládá rehabilitační cvičení a dokáže skvěle namasírovat.
  

• Zbožňuje četbu, ráda se učí a bez hudby by nezvládla ani jeden jediný den. 

• Ovoce a zelenina tvoří velkou část jejího jídelníčku. Přesto se však netají tím, že pozře i maso. Musí být však z ověřených chovů a především míst, kde se ke zvířatům chovají s úctou a respektem. 

• V rámci svých možností se snaží sportovat. Získalo si ji plavání a lehký běh, či dlouhé procházky.

• Ráda cestuje po světě.

• Jestliže to není v rozporu s omezením její nemoci, tak se moc ráda podívá na nějaký dobrý film, či seriál. 

• Hrávala na housle, které si s sebou přivezla i do Greendale. Před publikem ale nic nezahraje. 
  

• Druhé jméno získala po mamince. Málokdo ale ví, že to tak vůbec je. 

• Ve čtrnácti letech byla napadena vyděšeným psem, kterému se snažila pomoci, ale k vlastní smůle na to nešla příliš dobře. Odnesla si památku v podobě jizvy na levém lýtku, ale ani to nezapříčinilo změnu v lásce k těmto čtyřnohým tvorům. Ráda by si jednou pořídila pejska a to nejlépe z útulku, kde na domov čekají ti, co neměli tolik štěstí jako jiní. 

• Jakékoliv návykové látky jsou jí naprosto cizí. 

• Zastane spoustu práce, až někdy neví, kdy přestat a to má své nepěkné následky. 

• Děsí ji výtahy.