Lucien Ayden Morrighan

Povaha: 

Lucienova povaha, stejně jako snad vše v jeho životě je jako dvě strany mince. Na jedné straně uhlazený britský gentleman a na té druhé dravý a ambiciózní obchodník, který však vždy hraje podle pravidel. Tedy, minimálně podle těch svých. Když ho tedy zvládnete poznat, málokdy se stane, že by Vás zvládl výrazně překvapit, či snad zaskočit. Na druhou stranu, když už ho zvládnete poznat, zjistíte, že není příliš radno se stavit mezi něj a jeho cíle. V lepším případě Vás využije k dosažení svého, v tom horším se postará, abyste mu cestu již příště nezkřížili. Ač to tak nemusí vyznít, málokdy se přiklání k násilí, jelikož mu přijde zkrátka a jednoduše barbarské a mnohdy radši volí méně radikální cesty. To však neznamená, že by postrádal jakousi zákeřnost, se kterou dělá svým sokům ze života pomyslné peklo. Moc, vliv a peníze mnohdy dokáží způsobit více škod než kdejaká kulka. S tím taktéž souvisí jeho další, pro mnohé nepochopitelná vlastnost a tou je prakticky neexistující pud sebezáchovy. Minimálně v té míře, že ho nelze zastrašit, natož vydírat. Zkrátka a jednoduše nechová k nikomu, kdo se uchyluje k vyhrožování násilím žádný respekt, natož, aby z něj měl strach. Když už někdo dojde tak daleko, že mu začne vyhrožovat násilím, bere to jakožto své menší osobní vítezství. Přeci jen, tak daleko zajdou jen dva typy lidí. Ti, kterým již došly veškeré argumenty a ti, kteří jsou natolik unáhlení, že se dřív nebo později stejně sami spálí. Tak jako tak se jedná o lidi, kteří jsou Lucienovi spíše k smíchu, než aby je bral jakkoliv vážně.
Jeho druhá, více soukromá tvář je následně přesně taková, jakou byste od muže jeho původu a postavení čekali. Uhlazený gentleman s lehkým britským přízvukem, který však v duši nosí pomyslného ďábla. Není tak neobvyklé, že se pouhou přítomností v jeho okolí může člověk přistihnout, že byl okouzlen jeho neobvykle obvyklým šarmem, který umocňují jeho hluboké a pronikavé oči, se kterými Vám snad vidí až do samotné duše. Sám o sobě je následně poměrně společenský člověk, který si však svou bližší společnost pečlivě vybírá. Nedělá mu tak problém ukázat se na jakékoliv společenské akci a bavit se tam prakticky s kýmkoliv, avšak dřív nebo později se upne pouze na pro něj zajímavé jedince. 

Historie: 

Lucienův život byl již od začátku jako procházka růžovou zahradou. Byl prvorozeným (A jediným) synem jednoho z významných Londýnských soudců a známé novinářky, která celý svůj život zasvětila odhalování organizovaného zločinu a korupce. Tak se taktéž seznámila s Aronem, kterého v rámci jednoho z jejích "vyšetřování" pozvala na posezení nad hrnkem kávy, aby s ním mohla probrat jeho poslední případ, během kterého poslal za mříže organizovanou skupinu zneužívající veřejné prostředky k financování nelegálních aktivit. A jak to již bývá, z jedné takové schůzky se stala druhá a z druhé třetí. A než se stačil kdokoliv nadát, byli již svoji a nedlouho poté se na svět dostal i Lucien.
Aron, který pocházel z poměrně zámožné a tradiční rodiny se chopil výchovy svého syna se stejnou vervou, s jakou byl vychováván i on sám. A tak, zatímco ostatní v jeho věku pobíhali kdesi venku, Lucien hrál na klavír. Když ostatní hráli videohry, on četl klasickou literaturu. Není tak divu, že z Luciena poměrně rychle vyrostl mladý gentleman, kterého si jeho otec vždy přál. Když se následně dostal i na Oxfordská práva, nemohl být jeho otec spokojenější. Ani na prestižní univerzitě se pro Luciena příliš nezměnilo. Zatímco někteří studenti pořádali velkolepé večírky, on posedával po parcích nebo památkách s knihou či svými poznámkami. Avšak, již v téhle době začal poměrně silně tíhnout k umění, a tak nebylo nezvykem, že se při volném večeru odprostil od svého běžného programu, aby se mohl zajít podívat na všemožné výstavy, či koncerty, kde se mohl setkat s podobně smýšlejícími lidmi.
Když následně Lucien úspěšně dokončil školu, měl již pro něj jeho otec připravené slušné místo v jedné advokátní kanceláři, kde se s jeho jménem mohl velice rychle a dobře prosadit. Šok však přišel v okamžiku, kdy mu Lucien, poprvé ve svém životě odporoval. Když mu z očí do očí oznámil, že neplánuje zůstat v Londýně a vlastně ani v Británii. Na otázku, co teda chce v životě dělat mu Lucien nedokázal dát jasnou odpověď. Vše, co věděl bylo, že se chce věnovat umění, nebo mu minimálně být blízko. Aron, i když byl vzdorem svého syna zaskočen, i když se neubránil několika nevybíravým slovům na jeho adresu, nakonec přeci jen svolil, aby se jeho syn mohl vydat do světa, najít si své místo.
Lucienovy kroky vedly do Francie, do Paříže. Hlavního města kultury, umění a módy. Tady, na místě, kde ho nikdo neznal a kde nemusel být porovnávám se svým otcem se konečně cítil volný. Konečně cítil, že vše, čeho tady dosáhne, bude pouze jeho zásluha. A tak, než by se kdokoliv nadál, našel si poměrně obstojnou práci pro jednu z místních galerií, kde se jim staral o právní stránku celé věci, stejně jako jim pomáhal hledat všemožné další nové kousky do expozic a později i pořádat celé výstavy.
Během jednoho takového plánování další výstavy se poznal s Violette, vycházející hvězdou novodobého Francouzského umění. Její obrazy ho ihned uhranuly a to natolik, že po skončení naplánované výstavy si několik z nich od galerie rovnou odkoupil. Avšak, když výstava skončila, jako kdyby se po ní opět slehla zem. Jako kdyby o ní nikdo najednou nic nevěděl. A tak se Lucien opět vrátil ke své práci, kterou nade vše milovat. Galerie stále rostla a mohla si dovolit vystavovat stále známější a známější umělce. Vystavovaly se zde obrazy za miliony, na vernisáže jim chodili herci, zpěváci, a dokonce i někteří politici, se kterými si začal mladý Lucien poměrně notovat, stejně jako i se všemi těmi zbohatlíky, kteří v umění mnohdy viděli víc než jen krásu okamžiku. Viděli v nich hromadu peněz. A jelikož se Lucien v umění obratně pohyboval, mnohdy za ním přišli pro radu, zda a popřípadě jaký obraz by se jim hodil do sbírky. Lucienovi poměrně rychle došlo, že je vlastně ani tolik nezajímá umělecká hodnota všech těch děl, jako spíše ta peněžní a tak, zatímco jim dál ochotně radil, začal si vytvářet svou vlastní sbírku. Většinou se jednalo o poměrně neznámé či vycházející umělce, kteří však velice rychle začali získávat na ceně. A než se Lucien stačil nadát, byl jedním z uznávanějších obchodníků s uměním na trhu. Jeho rukami začaly procházet díla za statisíce, či dokonce miliony a on si najednou připadal na samém vrcholu světa.
Nebývalo tak nezvykem, že se za ziskem dalších cenných děl vydával klidně až na druhý konec světa. A jedna taková výprava ho před pár lety zavedla až do na první pohled nepříliš zajímavého města Greendale, kde měla mít výstavu jakási velice nadaná umělkyně. Už jen pouhým pohledem na první obraz bylo Lucienovi více než jasné, na čí výstavu se to dostal. Když však následně mezi hosty poznal Violette, jako kdyby se najednou vrátil o několik let zpátky. Do doby, kdy i pro něj bylo umění o kráse okamžiku a ne jen o hromadě peněz, které se za ním ukrývali. Najednou, jako kdyby si vybavil, proč nikdy neprodal žádný z jejích obrazů. Pocit, který při pohledu na ní cítil, nezvládl nijak popsat, ale byl rozhodnutý, že se ho tentokrát nechce vzdát, že jí tentokrát nenechá se jen tak vytratit. A jak si usmyslel, tak i udělal. Než skončila výstava, zvládli si nad sklenkou dobrého vína prohlédnout všechny vystavené obrazy a probrat snad celé své životy za tu dobu, kdy se viděli naposled.
Netřeba říkat, že ani jednomu z nich jeden takový večer nestačil, a tak si Lucien svůj pobyt v Greendale trochu prodloužil. Z týdne se však najednou stal měsíc a z měsíce rok. A než se stačil nadát, už se mu z Greendale nechtělo odcházet. Nechtělo se mu odcházet od Violette, od všeho toho místního umění a vlastně se mu nechtělo odcházet obecně. Až příliš se mu na tomto místě zalíbilo. A to natolik, že se zde rozhodl už zůstat. Nedlouho poté požádal Violette o ruku a po menší, i když svým způsobem okázalé svatbě v Paříži, kde to všechno původně začalo se zde skutečně usadil. Koupil jeden starší dům s velkou zahradou na okraji města a zkrátka a jednoduše si žil spokojeným životem po boku vysněné ženy.
Nic však netrvá věčně, a i když se jeho život mohl zdát jako idylka, začal opět pociťovat, že od něj přeci jen chce trochu víc. Trochu víc, než jen věčné cestování a utápění se v hromadách obrazů a peněz z nich. A tak, když se následně vyhlásily volby do místního zastupitelstva, neváhal ani vteřinu a naplánoval si svou kampaň založenou na zlepšení životních podmínek, přilákání nových investorů a hlavně na boji s místním organizovaným zločinem, který neunikl ani jeho pozornému oku. Taková kampaň však potřebovala jistou podporu, kterou Lucien poměrně jednoduše získal z řad místních lobbistů a podnikatelů, kteří v něm viděli potenciál. Potenciál toto město vyčistit od vší té lůzy, která jim akorát kazila byznys a kvůli které byly mnohé pozemky prakticky bezcenné. A tak, i když vcelku natěsno byl Lucien zvolen do místního zastupitelstva, kde se skutečně chopil plnění svých předvolebních slibů, což nebylo u zdejších politiků zrovna časté. Jenomže, on nebyl klasický politik, který by si tam přišel nahrabat. Peněz měl dost, o ty mu nešlo. Vlivu měl taktéž dost, takže se tam nepřišel ani zviditelnit. Vlastně, ani on sám nevěděl, co tam pořádně dělal, ale cítil, že udělal správné rozhodnutí. Netrvalo tak dlouho a Lucien začal postupně plnit své sliby. Větším financováním místního školství počínaje, omezením hazardu a další drobné kriminality konče. Tedy, minimálně ze začátku.
Avšak, všechna tahle snaha ho stála víc, než si na začátku dokázal pomyslet. Dlouhé hodiny strávené na zasedání zastupitelstva, všemožné schůzky s lobbisty a v neposlední řadě objevování se na rozličných společenských akcích ho zkrátka stálo až moc času a úsilí, nemluvě o jeho obchodu s uměním, který vším tímto značně utrpěl. Zkrátka řečeno, najednou se zdálo, jako kdyby se nikdy nezastavil, což se setkalo s poměrně silným nepochopením ze strany jeho ženy, která měla mnohem radši onen klidný život, který vedli před vším tímhle šílenstvím. Celé to došlo až tak daleko, že po jedné z mnoha hádek na toto téma se Violette sebrala a s prásknutím dveří odešla. Dle ní do doby, než si Lucien ujasní, co je pro něj v životě skutečně důležité a jak moc ho tohle všechno zvládlo změnit. A tak zůstal Lucien sám, ztracen mezi dvěmi tak odlišnými světy, mezi kterými si nezvládne a vlastně ani nechce vybrat. 

Rodina: 
Aron Noah Morrighan - otec (62 let, soudce)
Alexandra Sarah Morrighan - matka (59 let, novinářka) 
Amanda Lauren Morrighan - sestra (25 let, novinářka) 
Violette Levasseur - manželka (37 let, umělkyně) 

Zajímavosti: 

• Lucien má znatelný Britský přízvuk, jelikož se nikdy nenaučil mluvit takříkajíc po Americku
• Rád si dopřeje sklenku dobrého vína, jinak se alkoholu více méně vyhýbá
• Ač je to jeho velkým zlozvykem, občas si zapálí
• Mluví plynule Francouzsky a lehce i Německy
• Miluje umění, tudíž ho můžete velice často potkat na všemožných výstavách
• Vlastní kabriolet Chevrolet Corvette (1958)
• I přestože se tím příliš nepředvádí, umí hrát na klavír a dokonce i obstojně zpívat
• Rád provádí triky s mincí
• Každý rok zaplatí jednomu z místních studentů umění celé studium v rámci jeho programu na objevování nových nadějných talentů